Září 2009

Anglické listy VII. - konečně Londýn!

30. září 2009 v 19:03 | Alice B. |  osobní příběhy
sobota 1. 7. 1995
První den prázdnin a první noc strávená v Londýně. Bylo otevřené okno, takže na mě táhlo, ale jinak se spalo dobře. Dnes je zamračeno, takže už asi takové horko nebude. Nevíme nikdo přesně, kdy se máme setkat (v papírech je 8,50 hod.) ani jestli trefíme podle trasy na mapě. Budeme asi podnikat okružní jízdu a nějaké prohlídky.

20 hod., v autobuse. Píšu až teď, protože dřív nebyl čas a později taky nebude. Takže: dopadli jsme skvěle, ve srovnání s ostatními. S některými lidmi se doma nikdo vůbec nebaví, kromě jídla je úplně ignorují, a ti chudáci (Jana a Ivana), co jsou u černochů, to mají asi nejhorší - v bytě je jich asi patnáct a je tam prý strašný nepořádek. I když nás taky dost rozčarovalo, když jsme viděly ve skříni dárky předchozích českých studentů vůbec nerozbalené…
Teď autobus stojí na shromaždišti (železniční nádraží Wandsworth Common) a vyrážíme na noční projížďku Londýnem. Foťák nemám, protože bez blesku to nemá smysl.
Během dne jsme měly denní prohlídku. Bylo to dobré, ale strašně jsme se nalítali. Průvodce Jim, nepříjemný asi šedesátiletý dědek, nás honil po celém City, takže jsme toho sice viděli hodně, ale byli jsme uhonění jak psi. Ještě že dnes od rána je zamračeno, spíš chladno, ale přitom naštěstí neprší. To je úleva po tom horku! Viděli jsme St. Catherine´ s Docklands, Tower Bridge, London Bridge, mezi nimi Pool s lodí švédského krále, Tower včetně popraviště, staré tržiště, Anglickou banku a St. Paul´s Cathedral. Tam jsme měli hodinu a půl rozchod, tak jsem utratila část svých peněz v tamním obchodě za dárky. Taky jsme viděli St. Mary´s Church, v doslechu jehož zvonů žijí tzv. cockneyové. Jsou tu ambasády snad všech zemí na světě. Různých kostelů jsme viděli požehnaně. A taky Fleet Street, ulici patřící tisku, odkud vysílá BBC a Reuters.
Londýn je něco naprosto jiného než okolí Lyme Regis. Je to velkoměsto plné ruchu, a jestli v Bruselu bylo hodně barevných, tady je jich třikrát tolik. Nikde jinde než v Anglii jste neviděli tolik lidí posedávajících po trávníku, lidí kouřících dýmky, potetovaných chlapů a takovou úctu k historickým památkám. Starodávně tu vypadá všechno, i Tower Bridge postavený teprve před sto lety, i St. Paul´s Cathedral postavená koncem 17. stol (po tom, co v roce 1666 shořel celý Londýn se vším všudy).
Řekla bych, že Angličanům se líbíme, často na nás hledí nebo mávají. (A v Allhallow´s si prý nějaké anglické studentky stěžovaly, že je naši kluci obtěžují - ha ha!)

Pak jsme jeli do Britského muzea. Měli jsme na prohlídku hodinu a půl, a tak jsme stihli jen malou část, orientální sekci. Ale na mumie mě nikdo nedostal, nešla bych tam ani za nic. To si klidně odpustím. Vrátili jsme se domů a po večeři (jakési pirožky plněné masem, dobré) jsme šli znovu na shromaždiště a odtud na večerní projížďku.

00,40 Ležím v posteli, Helena spí po tom, co jsme vypily polovinu mojí plácačky slivovice (hlavně ona, já jsem OK!). Dělaly jsme takový bugr, že nám ostatní holky přišly vynadat, ať z toho není nějaký průšvih (bavily jsme se navíc přitom o drogách).

Takže ještě zpětně k dnešku: z večerní projížďky jsme se vrátily tak před půl hodinou, dokonce nás i rozvezli domů. Psaní jsem musela přesunout až na teď, protože průvodce Malcolm mluvil a mluvil (zajímavě a srozumitelně), a tak jsem radši poslouchala. Později se už příliš setmělo. Byla to nádhera. Prostě fantastické. Skutečně. Proklínám svůj foťák, že nemá blesk. Nemohla jsem tudíž fotit a neóny jaké tady jsou, jsou opravdu něco… GREAT!

První zastávka byla u obchodního domu Harrod´s, dále pak na Trafalgar Square (tam, kde stojí generál Nelson na vysokém podstavci), zde jsme měli hodinu volno a obešli Piccadily Circus a Leicester Square. Bylo to něco nejkrásnějšího, co jsem v poslední době viděla, všechny ty neóny, ruch, davy lidí všeho druhu a ras, shon, kdy pořád se něco děje, obchody, muzikanti vystupující na ulicích… Nádhera, která je strašně kýčovitá, a proto se v ní člověk tak snadno ztratí. S Helenou jsme strašně blbly už od večeře, hrály si na lezby (lidi čučeli!) a pořád se smály. Ještě horší puberťáci než obchodníci (kteří zatím flirtují s našimi řidiči)!
Myslela jsem na ZH, jednu starší kamarádku z naší vesnice, jak tu před pár lety žila s arabským boháčem, a že tohle všechno je svět jí důvěrně známý. Nedivím se, že se z něho nechtěla hnout!
Pak jsme ještě asi hodinu a půl jezdili po Londýně tam a zase zpátky, míjeli všechny ty ambasády, kostely a mosty ozářené reflektory, Buckinghamský palác s plynovými lampami kolem, parky, banky, náměstí, památníky… Bylo toho moc a stálo to za to. A samozřejmě jsem vzpomínala na P., oddávala se představám a bylo mi ještě líp, jestli je to vůbec možné…
Doma jsme to pak rozjely - kdyby tak paní Nolletová věděla, že tu chlastáme! V koupelně se někdo ozývá, to bude asi její syn Michael, takže se na wc asi hned tak nedostanu.
Zítra pokračujeme v prohlídkách. Moje současná adresa je:
38 Herondale Avenue, SW18, London, England.


***
Obchodní dům Harrod´s:

Socha královny Victorie před Buckinghamským palácem:

Na schodech před St. Paul´s Cathedral:

Pohled shora na Trafalgar Square (admirál Nelson nahoře je uříznut ):

***
neděle 2. 7. 1995
7,45 Právě jsem se vzbudila a oblékla. Je to kruté. Před námi další takový den jako včera a já trpím totální nevyspalostí. Jak to zvládnu? Asi budu celý den pospávat. Helena není k vzbuzení. To já když jsem po opici, tak zase nespím. To má někdo štěstí!

10 hod. Už hodinu jezdíme po londýnských ulicích, bez jakéhokoli výkladu. Je zamračeno. Zajímalo by mě, kam nás dnes zavedou.

Poledne: sedíme na trávníku v St. James´s Park před Buckinghamským palácem a obědváme. Kolem nás tu sedí takových spousty, je to tu úplně běžné. Před chvílí tu proběhlo střídání stráží, celý průvod v uniformách obpochodoval za zvuků královské dechovky Buckingham Palace.
Vyfotila jsem si královnu Victorii na podstavci, stráže na koních a Big Ben. Ještě před tím jsme byli ve Westminster Abbey, který mně připadá hezčí než St. Paul´s Cathedral. Taky jsme šli kolem vchodu do Downing Street, ale tam se nesmí, je to zamřížované a hlídané (kvůli terorismu, protestním demonstracím apod.)

16 hod. Sedím v hale Britské národní galerie a už nemůžu udělat ani krok, jak mě bolí nohy. Je to tady sice strašně zajímavé, ale už se těším zpátky. A to tu máme ještě hodinu a půl čas… Je tu strašně moc Čechů. Zbývá mi 60 pencí po předchozí návštěvě v Covent Garden, což je obrovské tržiště poblíž Trafalgar Square. To bylo něco pro mě! Mají tam snad všechno, nádherné věci, jenom mít peníze. Jenže to, co se mi líbilo, bylo drahé, a co bylo levné, to se mi nelíbilo. Vystupují tam různí komedianti a muzikanti, všude spousty hipíků. Od jednoho, teda jedné z nich, jsem si nechala uplést hair wrap - takový copánek z barevných nití jako nosí černoši. Usmlouvala jsem to na 4 libry a taky jsem si dobře zakonverzovala. Ptala se mě, odkud jsem a tak. Bylo jí tak 25 a byla docela fajn. Jak jsem seděla a ona mi ho pletla, jiný její kolega mně omylem rozkopl plechovku s colou. No fajn (při té drahotě!). Jsem zvědavá, co mi na tu věc na hlavě všichni řeknou.
Někteří mi ho chválili, jiní se jenom smáli. Nechala jsem se sice naivně zlákat, ale zato si odvezu originální suvenýr, který mi nějaký čas vydrží přímo na hlavě.
Aby mě nakonec s tím vůbec pustili přes hranice! Už slyším, jak maminka bude doma říkat něco o hlodavcích a jejich ocáscích...

(o něco později) Venku prší. Několikrát jsme objeli Trafalgar Square než jsme objevili poslední opozdilce. Směr - domů. Večer máme volno, můžeme si do půl jedenácté jít kam chceme.
(Soho! -
Jenže bohužel skutečnost je taková, že zatímco někteří se chystají do místních rock klubů, my neplánujeme nic. Spolužák Roman má smůlu, Soho ani "spliff" nebude. No money = no spliff.)

Ale je tu ještě jedna věc, co mě reálně štve. Zítra jdeme k Madame Tussaud´s a já se chtěla vyfotit s voskovými Beatles. No, asi z toho nic nebude.

21 hod. Dnes půjdu spát brzo, protože už nevládnu svým nohám. Po tom, co jsme dnes nachodili a co mě teď před chvílí pohonily po okolí Helena s Petrou-Ringem. Jim je hej, ale co já? Chtěly jsme dorazit tu plácačku, ale poprchalo, tak jsme chvíli seděly na mokré lavičce v parku a já vám za chvíli řeknu, co mi v tom vlhkém smrákání běželo hlavou. Nutno ale napřed říct, že Eva je se svým přítelem, který s námi jel taky, a že se jakýchs-takýchs dvojic během pobytu vytvořilo více. No uvidíme, jak dlouho jim to vydrží…
Myslela jsem na strašně moc věcí. Ale hlavní z nich byla srovnání snu a skutečnosti. Snažila jsem se uvědomit si ten neskutečný, fascinující fakt, že sen se mi splnil, já jsem tady, v Londýně, který jsem sice vždycky viděla v kouzelném přísvitu doby o 30 let dříve, ale přesto je všechno tolik podobné jako v těch snech.
Jak výstižně jsem si dokázala představit, jako bych tu někdy v minulém životě byla… Dnešní skutečnost je jen vybarvením tohoto snu. Bože můj, toto poznání je něco tak obrovského, fascinujícího, že jsem ve své nepatrnosti schopná zachytávat jen jakoby útržky, malé okraje nadsvětské pravdy. Mluvím asi jako blázen, ale já to tak cítím. Vím, co jsem cítila kdysi, a že kdyby se toto všechno ještě znásobilo a vybarvilo realitou, nedokázala bych to unést. Schopnosti a možnosti člověka jsou tak nepatrné ve srovnání s jeho sny, realita je jen jejich odraz, který je dokresluje. Jsou to věci, o kterých se těžko mluví, bez zakoktávání se a zaváhání, je to něco spojujících člověka s nekonečnem. A mě se to dnes na kratičký okamžik dotklo. Díky Lásko, vzývám tě znovu!
Zítra odjíždíme.


***
Vosková královská rodina v muzeu Madame Tussaud´s:
(Tehdy ještě žila princezna Diana i královna-matka a Diana myslím ještě ani nebyla rozvedená s princem Charlesem.)


Pozn: Voskoví Beatles tady už nedávno byli, tak je sem znovu dávat nebudu.


Beatles - fotky 14.

30. září 2009 v 12:14 | Alice B. |  Beatles






jiná verze známé fotky




John a kočička (tohle tu sice už bylo, ale bez Ringa)



oba.k.sežrání...




dvě fotky - týrání Paula





s.méďou










(zdroj:citronovy.blog)

Křídla motýlí (nejen ty od Anety)

30. září 2009 v 11:34 | Alice B. |  obrázky různé

Tento obrázek někdo nazval "Křídla motýlí." Snad nejsem sama, kdo si u něj vzpomene nejen na Anetu L., ale i na Johna Lennona a jeho slavný citát...

Anglické listy V. - jižní Anglie - fotky

30. září 2009 v 2:03 | Alice B. |  osobní příběhy

Dartmoor - zvláštní kamenitá země a ráj volně žijícího dobytka - ovcí, krav a koní



pátek 30. 6. 1995
7.30 Všechny poštípala asi nějaká moucha tse tse, protože spí a spí.
Mám pocit, že jsem jediná vzhůru z celé budovy. Sbalila jsem si věci. Kufr je nacpaný tak, že mám strach, jestli to vydrží. Jinak je snad všechno OK. Nohy od kotníků dolů mám úplně rozškrábané. Začínám vypadat jako babička - obličej a ruce černé, vše ostatní jako tvaroh. Ještě že nosím dlouhé kalhoty.

Po 11 hod. Po tom, co jsme se rozloučili s Ann a dostali od ní každý tričko s emblémem školy, jsme vyjeli směrem na Londýn. Snad jsem tam nezapomněla nic a snad je všechno OK.

14 hod. Zmíráme horkem na dálnici u Stonehenge na Salisburských pláních. Během půlhodinové přestávky jsme jej obešli, já udělala několik fotek (už ale jen černobílých). Viděli jsme tu kolem dost hipíků (i s jejich pomalovanými autobusy). Ti se mají…
Na Stonehenge jsem se těšila snad všeho nejvíc, tyhle věci mě zajímají. Příští zastávka je Windsor.
Čím víc se blížíme k Londýnu, tím jsem nervóznější a nervóznější. Proč asi???

16.40 Windsor, britské počasí: rozpuštěný asfalt, gumové podrážky se lepí na kamennou dlažbu. Do hradu už nepouštěli a navíc se tam platí vstupné, takže jsem asi 20 minut strávila čekáním na letadlo. Ano, správně. Čekala jsem, až mi vhodně zapózuje rovnou nad hradem, a ono pořád nic. Nakonec jsem sice vyfotila cosi, ale bylo dost vysoko. Musí tady být někde poblíž letiště, protože letadla létají nizoučko rovnou nad ním. Působí to skvěle. Windsor, znak královské moci v říši, která kdysi vlastnila půl světa. Reprezentuje ji ještě skvěle - rozlohou je tak obrovský, že je jím vlastně obestavěný celý kopec nad městem. A ta velkolepá hlavní příjezdová cesta…
Do Etonu (nejprestižnější škola v Británii, jen pro prominenty) už asi nepojedeme. Prý má být někde hned pod Windsorem, ale já nic nezaregistrovala.
Teď jsme na dálnic kus odtud. Nevadí, máme zpoždění a v 18 hod. tam musíme být. Budou tam na nás čekat rodiny s auty, aby nás odvezli k sobě domů. Taky nás "postrašili", že někteří z nás budou v černošských rodinách, ale neřekli už, kdo. Ptali se, kdo je rasista a komu by to vadilo, ale všichni říkali naopak, že chtějí vidět, jak se žije v černošské rodině. Mně by to taky nevadilo, i když odkdy je typická anglická rodina černá? To by asi moc typická nebyla. Byla by to zkouška tolerance, kterou všichni tolik potřebujeme. Kdyby to ale věděla maminka s jejími názory… No, uvidíme.

A už jsme v Londýně. Je 17.30, dopravní zácpa všude kolem, město nad Temží před námi. Oh yeah!
Právě jsem snědla brambůrky s příchutí krabího koktejlu - dobré, voní jak ryby, ale slané a kyselé. To byl poslední zbytek dnešního přiděleného balíčku.
Bloudíme po Londýně. Už půl hodiny jsme měli být na místě.
23 hod. Bydlím v Londýně. Je to vůbec možné??? Po značných nesnázích nás odvezl syn paní Nolletové do jejich domu. Je to jediný dům v Herondale Avenue, který má na sobě lešení, ale uvnitř je moc hezký. Napřed měli všichni hrůzu z mluvení, ale pak to šlo. Kdo jiný než já povzbuzoval konverzaci, trapné ticho je totiž opravdu trapné! Po docela hrozné večeři (špenát v misce jako předkrm, pak jakési polosyrové omelety s vařenými brambory) jsme navedly hovor na svoje rodiny, ukazovaly fotky a povídaly si. Dozvěděli jsme se, že paní Nolletová má tři děti a tři zaměstnání, pracuje především doma, kde má svoji kancelář přízemi - a pořád telefonuje (taky je herečka - prý). Je jí přes 40 a je vdova.
Pokoj, ve kterém bydlím, je tradiční anglická místnost s okny z malých tabulek s nabíranými záclonkami, postele jsou složené z křesel a lehátek. Moc nábytku tam kvůli místu není. Ve druhé místnosti je to už lepší, ti mají i televizi (kterou ale neumí ovládat) a normální postele. Je tu dost těsno, nevím, kam s taškami. Skvělá zpráva - paní Nolletová má dvě kočky (siamské), takže už mi nic nechybí! (…)
NENÍ černoška. Její syn Michael je jakýsi klavírní virtuos, studuje umění-film (a taky se prý učí rusky - a chtěl s námi konverzovat, což jsme mu ale posloužit nemohly), dcera je kuchařka a další syn studuje ekonomii na Oxfordu. Všichni svobodní.
Lítá tu spousta letadel, takže je tu dost hluk.

A kdo tu od nás bydlíme: 1. pokoj (ten menší a horší) - já a Helena, 2. pokoj -
Eva a Petra (ta vypadá úplně jako Ringo Starr, ale říct jí to pochopitelně nemůžu, protože i kdyby věděla, kdo to je, asi aby mě měla za úplného blbce).
Zítra ráno vyrážíme do města. Jsem zvědavá, jestli podle mapy trefíme na shromaždiště.


já na nejstarším mostě v Británii (má asi 2000 let) v Postbridgi, Dartmoor


***
Stonehenge:

Další obrázky Stonehenge (už ale ne moje):

Anglické listy IV. - Dartmoor, Plymouth

30. září 2009 v 1:57 | Alice B. |  osobní příběhy

čtvrtek 29. 6. 1995

Za čtvrt hodiny odjíždíme do Plymouthu. Je to nejzápadnější bod, kam jsem se kdy dostala. Na cestu jsme dostali balíček s jídlem. Začíná mě mrzet, že jsem si nevzala batoh nebo hadrovou tašku. Ta igelitka, co mám, už asi dlouho nevydrží.

20 hod. Protože jsou všichni kdesi v tahu, mám konečně příležitost zapsat, co se dnes dělo. A bylo toho skutečně dost. Sedím tady u starodávného stolu ve starodávném pokoji, dalo by se říct, že je to úplně idylický obrázek. Koupelna je obsazená jako vždycky, takže se tam asi dostanu až hodně pozdě…
Byli jsme v Plymouthu. Vyjeli jsme po osmé ráno, vrátili se o půl sedmé večer. Cesta trvala asi tři hodiny včetně přestávky v Postbridgi, kde mě vyfotili na nejstarším mostě v Británii - 2000 let a pořád stojí! Krajina kolem Postbridge se jmenuje Dartmoor a je to něco tak úžasného, že jsem takového něco snad ještě neviděla. Prý je to pro nás privilegium, že tudy můžeme projíždět (to říkala Ann - je ale jinak docela nevrlá kvůli té epizodě s bazénem; však ho taky vypustila a napustí znovu až někdy neznámo kdy (kvůli nám, ptám se já?)
Pláně, pláně a pláně, mírně zvlněná prérie jen s čnějícími roztroušenými kameny, ojediněle keři. Všude se pohybují ovce, krávy a koně, které zde žijí volně - nikdo se o ně nestará, prý je to oblast patřící zvířatům (samozřejmě jim patří i silnice). Krajina jako z Robina Hooda, ještě když k tomu přičtete ty zříceniny v lesích tady všude kolem…

(Další fotky jsou v následující kapitole.)

V Plymouthu jsme byli na projížďce lodí podél pobřeží a kolem přístavu, přičemž nám k tomu kapitán dával výklad - myslím ale, že mu nerozuměl od nás nikdo. Říkal údaje o jednotlivých lodích a historických událostech a tak. Potom jsme šli do Plymouthského Dómu, což je velkolepý pavilon s výstavou o historii města a mořeplavby. Bylo to skvělé, až na to, že jsem umírala hladem. Taky jsme se vydrápali na The Smeaton´s Tower, což je maják, velice slavný, cesta nahoru ale připomínala cestu dětskou prolézačkou (tedy nic pro lidi trpící klaustrofobií). Uzoučké točité schody se pořád zužovaly, až nakonec je nahradil jakýsi žebřík skrz díry ve stropě jednotlivých "poschodí". V tu chvíli mi ale došel film, takže fotodokumentace není… ("Doma" na pokoji jsem ho pak úspěšně přetočila a jsem zvědavá, jestli něco vyjde). Zbytek času jsme strávili na pláži, kde jsme se znečištění-neznečištění poprvé pořádně vykoupali v Atlantiku. Je strašně studený a plave tam nechutné množství řas, které se na člověka hnusně lepí. Když jsme dojeli domů (první zastávka v Abbey Bucklandu - opatství, kde jsme si poslechli zpěv kostelního sboru a jeli dál), jsem s překvapením zjistila, že mám obličej jako černoch! Dobré! A taky se mi v autobuse na cestě už tam podařilo vylít skoro celou láhev s vodou do ručníku, takže jsem se po tom koupání v moři ani moc nemohla utřít. Kupodivu mi špatně z horka nebylo, ale byla jsem (a to pořád trvá) strašně utahaná. Kotník dostává zabrat, však mi to v té studeně vodě dal jasně najevo...

(před 23 hod.) Tak jsem právě utekla z diskotéky, která se koná nahoře v poschodí. Byla jsem tam asi pět minut a už mě bolí hlava. Krátce předtím jsem se totiž vrátila rozněžněná od moře a tohle bylo jako pěstí mezi oči. Vůbec jsem předtím ani nevěděla, že se nějaká koná.

Moře je nádhera. Není to sice to tropické nebo subtropické, po kterém všichni od nás tak blázní, ale zase je to něco jinak fascinujícího. Všechno je jaksi mírnější, tišší, a v tomto téměř posvátném klidu se tak daří snům a představám… Jakoby všechno nabádalo k nedefinovatelným touhám, k rozvinutí vnitřního světa, které ale v (sub)tropické divočině nějak zanikají… Moře bylo pokryto lehkým oparem, jen pruh slabě narůžovělé záře těsně nad horizontem ukazoval, kde ten vlastně je. Moře se leskne jako stříbřité zrcadlo a vlny se šuměním olizují pobřežní kamení. Všechno je to něco neuvěřitelného a fascinujícího…
Jsem sentimentální a někteří mi to vyčítají. Ale to už jsem já a nehodlám to měnit. Je zvláštní, že v tu chvíli jsem si vzpomněla na svého dědečka. Jako když jsem byla malá a vykládal mi o mořích a vzdálených zemích a přitom je sám nikdy neviděl. A jak byl rád, když jsem před lety z ostrova Hvaru poprvé viděla hranici moře s obzorem a dál už nic víc… Asi po tom sám moc toužil. A já teď hledím přes oceán… Co by říkal asi teď? A babička. Nikdy nebyla za hranicemi. Kdybych se nějakým způsobem stala milionářkou, zaplatím jí cestu do Itálie nebo Španělska…
Asi už blbnu. Už mám i touhy rozdávat. Radši už přestanu psát.
- Sbohem moře, řekla jsem. Snad tě ještě někdy uvidím… Ale jo, určitě!
Zítra odjíždíme do Londýna.

P.S. Na cestě od moře lesem za večerního šera jsem se pro změnu pěkně bála já. Čekala jsem, kdy na mě odněkud spadne vysušený oběšenec…


***

Lyme Regis, Plymouth (záměrně dávám odkaz znovu):

Barevné (nejen retro) obrázky II.

29. září 2009 v 21:09 | Alice B. |  obrázky na téma
Pozor na drogy!


























***

Paul McCartney: Lovers That Never Were


I Have Always Needed Somebody Girl,
But I Close The Doors To Keep Out The World.
But For You, I Would Be Here All Alone,
Locked In A Photograph.
All Of The Clocks Have Run Down.
Lover Beware.
We'll Be The Lovers That Never Were.

I Hang Patiently On Every Word You Send.
Will We Ever Be Much More Than Just Friends?
As For You, You Sit There Playing This Game,
You Keep Me Waiting
When All Of The Clocks Have Run Down,
All Over The World.
We'll Be The Lovers That Never Were.

For As Long As The Sun Shines In Somebody's Eyes,
I Believe In You Baby, So Don't Tell Me Lies.
For As Long As The Trees Throw Down Blossoms And Leaves,
I Know There Will Be A Parade Of Unpainted Dreams.

And I Know Dear, How Much It's Going To Hurt
If You Still Refuse To Get Your Hands Dirty.
So You, You Must Tell Me Something,...I Love You,
Say Goodbye Or Anything.
All Of The Clocks Have Run Down.
Time's At An End.
If We Can't Be Lovers We'll Never Be Friends.

For As Long As The Sun Shines In Somebody's Eyes,
I Believe In You Baby, So Don't Tell Me Lies.
For As Long As The Trees Throw Down Blossoms And Leaves,
I Know There Will Be A Parade Of Unpainted Dreams.


Růže (i máky) kvetou dál...

Paul McCartney 45.

29. září 2009 v 16:32 | Alice B. |  Macca





s domácím zvířectvem






záběr z filmu Magical Mystery Tour




seňor Paolo





































































































































(zdroj: citronovy.blog, Alice S.)



***

Esej, kterou Paul napsal, když mu bylo 10 let:


Zřejmě nejstarší dochovaný text, který napsal Paul McCartney, hudebník a člen legendárních Beatles, objevili pracovníci ústřední knihovny v Liverpoolu. Za tuto esej na téma korunovace královny Alžběty II. získal v roce 1953 tehdy desetiletý žák McCartney cenu z rukou starosty. Uvedl to server BBC.
Ve vypsané literární soutěži tenkrát malý McCartney porazil stovky dalších školáků. Knihovna tuto práci, která byla nyní náhodou objevena v deskách s výstřižky, vystaví v roce 2013 u příležitosti šedesátého výročí královniny korunovace.
Návštěvníci expozice tak například uvidí, že McCartneyho úhledný rukopis se již tenkrát vyznačoval stejným zakončením na kapitálkách, které později fanoušci vídali u písmene B v názvu slavné hudební skupiny Beatles.
McCartney v eseji srovnával korunovaci mladé královny Alžběty s korunovací Viléma Dobyvatele, který panoval o devět století dříve, a to vskutku železnou rukou. Na rozdíl od něj však "současná britská královská rodina vládne spíše díky oblibě mezi lidmi než silou", konstatoval v úvaze desetiletý chlapec.
Celou slohovou práci pak malý McCartney uzavřel: "Mnoho lidí se mnou bude asi souhlasit, že se všechna ta trápení (v dějinách) nakonec velmi vyplatila."
Uplynulo přibližně šestnáct let a McCartney složil hold své královně znovu. Nová píseň Her Majesty (Její veličenstvo) se objevila na desce Abbey Road, která byla poslední společnou studiovou nahrávkou slavné čtveřice "Brouků".
V roce 1997 byl Paul McCartney pasován z rukou královny na rytíře.

(převzato z ceskenoviny.cz)


Opět zvířátka...

29. září 2009 v 16:11 | Alice B. |  domácí mazlíčci







To je lásky...






nestydaté kočky























***
Pohyblivé:


(převzato z nyx.cz nebo z teenage.cz)


Zemřela Lucy z písně Beatles Lucy In The Sky With Diamonds

28. září 2009 v 19:38 | Alice B. |  ... a dnes
Žena, která se jako malé děvče stala inspirací ke slavné písni Beatles Lucy In The Sky With Diamonds, zemřela ve věku 46 let na zhoubnou chorobu imunitního systému. S odvoláním na charitativní organizaci to v pondělí oznámila agentura Reuters.

Lucy O´Donnellová byla spolužačkou syna Johna Lennona Juliana a k názvu písně posloužil jako inspirace její obrázek, který Julian namaloval ve škole. "To je Lucka na obloze s diamanty," vysvětlil Julian svému otci, když obrázek přinesl ze školy.
Lucy In The Sky With Diamonds je Lennonova píseň z první strany alba Beatles Sgt.Pepper´s Lonely Heart Club Band z roku 1967. Silně surrealistický text a počáteční písmena písně sváděla mnohé novináře, hudební kritiky i fanoušky ke spekulacím, že Lennon v písni popsal své pocity z užívání LSD, s níž v 60. letech tak hojně experimentoval. Ve skutečnosti všechno bylo jinak. Hlavním inspiračním zdrojem Lennonových obrazů v této písni se staly jeho dvě nejoblíbenější knížky z dětství - Alenka v říši divů a Za zrcadlem.

Sama O´Donnellová před dvěma lety BBC potvrdila, že byla inspirací k písni. "Pamatuji si, že jsme s Julianem kreslili jeden druhého. Julian ten obrázek namaloval a týž den ho jeho otec přijel s řidičem vyzvednout před školu."

Lucy O´Donnellová podlehla zákeřné chorobě systémový lupus erythematodes (SLE). V zásadě jde o revmatickou chorobu, jejíž spouštěcí mechanismus není lékařům znám. Na vzniku nemoci se podílejí dědičné vlivy, hormonální vlivy a vnější faktory. To vše způsobí v organismu nenormální reakci, během níž začne imunitní systém vytvářet protilátky proti vlastnímu tělu.



(převzato z Novinky.cz)

Barevné (nejen retro) obrázky

25. září 2009 v 14:40 | Alice B. |  obrázky na téma


Tak tento bych hned brala!



(z části převzato od Alice S.)

... a trip around the world...

25. září 2009 v 14:32 | Alice B. |  obrázky různé
"I been told when a boy kiss a girl,
take a trip around the world..."

(Beatles: píseň Boys)



The Who a Keith Moon (znovu)

25. září 2009 v 8:16 | Alice B. |  hudba
Infant terrible rockového bubnování šedesátých a sedmdesátých let. Pravděpodobně nejdivočejší a nejagresivnější bubeník, jaký kdy žil. Ne z hlediska ničení bicích souprav (pochybuji, že jich kdy za život stihnul zničit někdo víc!), jež se stalo koneckonců součástí show, většinou s gustem prováděnou, ale hrou samotnou a životním stylem.

Moon žil celou svoji kariéru na hraně a ke konci již i za ní. Nemohlo to při jeho neuvěřitelné konzumaci alkoholu a drog skončit jinak.

Narodil se v roce 1947 ve Wembley coby velmi živé dítě a prvním nástrojem byla ve dvanácti trumpeta. S tou praštil (určitě doslova) okamžitě poté, co se posadil za kamarádovy bubny. Střídavě na ně hráli v garáži a když se komplicovi rodiče rozhodli soupravu prodat, Keithův otec ji odkoupil. Moonovi se líbili američtí bigbandoví bubeníci, jejich razance a showmanství. Hlavně Gene Krupa s jeho drsnými breaky, točením a vyhazováním paliček do výšky se mu zamlouval. Dalšími vzory byli Buddy Rich, Papa Jo Jones, Joe Morello, Tony Williams a Elvin Jones. Z rockerů obdivoval nejprve D.J.Fontanu od Elvise, k němu potom přibyli kolegové z Anglie Ringo-s Moonem byli velcí přátelé - a Charlie Watts, Bob Henrit a ještě později John Bonham. Začal hrát rock´n´roll a surfovou muziku, první vážnou kapelou byli Beachcombers.
Jakmile rodiče zjistili, že mu jde muzika lépe než práce, podporovali ho v ní. Přestože Beachcombers hráli dost často, jejich hudba i vzhled se brzy Keithovi znelíbily a začal se poohlížet po něčem opravdovějším. Narazil na The Detours, kteří hráli ve stejných klubech jako již za hranicemi se prosazující Beatles a Rolling Stones. Jejich drsná interpretace amerického blues a rhythm and blues ho zaujala a začal kapelu sledovat. Detours hledali stálého bubeníka a jakmile si byl Moon jistý, že na to má, požádal o možnost si zahrát. Posilnil se alkoholem a během pár čísel přerazil momentálnímu bubeníkovi kapely šlapku i hihatku. Okamžitě byl přijat a zbytku bylo jasné, že nalezli přesně to, co hledali. A více než to. Nikdy nikdo mu však oficiálně neřekl, že se stává členem kapely. Později to komentoval tak, že již řadu let v kapele pouze "zaskakuje". S Keithem se kapela přejmenovala na The Who a začala se prosazovat. V Anglii se mezi mladými rozšiřovala mohutná vlna rebelství (u nás se tomu říkalo hezky chuligánství) a manažer kapely viděl ve své kapele posla tohoto hnutí. Donutil ji změnit název na The High Numbers, ovšem jeho další strategie se kapele znelíbila, vrátila se tedy k názvu původnímu a nalezla si hned dva nové manažery. Ti zařídili pravidelné angažmá v londýnském klubu Marguee a také značné návštěvy rebelů ve dnech, kdy bylo obyčejně poloprázdno. Zakrátko došlo v jiném klubu ke zrodu destrukční image. Začal to Pete Townshend, údajně neúmyslně rozbil díky nízkému stropu kytaru. To se rebelům samozřejmě líbilo a tak dodal manažer Townshendovi odvahu, aby pokračoval. Říkalo se, že to žádná náhoda nebyla a že si tak Pete pouze ulevil ve své frustraci, nicméně se to rozrostlo velmi rychle do takřka (finančně) neúnosných rozměrů. Keith Moon se téměř okamžitě s nadšením přidal. Tak se stalo, že v začátcích toho The Who rozbili za mnohem více peněz, než stačili vydělat. Prosadit se ve velkém se stalo nezbytností - a povedlo se. O mnoho let později se v jednom z interview v časopisu Melody Maker Moon svěřil s tím, že zpočátku nástroje většinou rozbíjeli ze zklamání nad nepříliš vstřícnou reakcí publika.
Who byli divoká parta a své vnitřní boje nikdy neskrývali, Daltrey bojoval o vedoucí úlohu v kapele s Townshendem a všichni společně, včetně jinak velmi rezervovaného a téměř nehybného Entwistlea, se neustále snažili trochu usměrnit Moona. Problém byl jak v jeho občas za hranicí hratelnosti divokých tempech a někdy až přílišné "elastičnosti" rytmu, tak v jeho excentrických výstřelcích na pódiu i mimo něj. Nějakým důrazným držením tempa si nikdy Moon hlavu příliš nelámal - buď se to tam vešlo, nebo ne. Přednost mělo hlavně show a celkový tah. Alkohol tomu moc nepomohl a když Moon "neměl den", bylo to ke konci kariéry téměř katastrofální. Naopak, když den měl, byl fenomenální. Nejtěžší to měl John Entwistle, poněvadž byl nucen hrát neustále někde mezi velmi rytmicky pojatou kytarou a bubeníkem, jež téměř každou skladbu pojímal jako permanentní bubnové sólo, čas od času narušujíce tempo nad únosný rámec. Asi jenom tak mohl vzniknout Entwistleův skálopevný a na basu vlastně sólový styl. Když na pódiu "padaly řemeny" a vládla totální anarchie, Etwistle vším prorazil jako ledoborec nedotčen. Ale Moonovi se to odpouštělo, poněvadž on to všechno dělal tak unikátním a osobitým způsobem, že to vlastně hudbě Who prospělo. Byl totální samouk a jeho jedinečný styl byl - a je - nenapodobitelný. Mnoho lidí to přičítalo faktu, že byl prostě maniakální šílenec, ve skutečnosti byl ale Moon dobrý muzikant s citem pro stavbu skladby, dynamický, technicky více než slušně vybaven, s nevyčerpatelnou zásobou výbušné energie a entuziasmu. Měl rychlé ruce a silná zápěstí, jež používal při hře nejvíce. Většina rozevlátého mávání rukama bylo pouze show. Jistě, zbytku své nesporné unikátnosti vděčil právě za svou maniakální a až prošílenou náturu, bylo to ale nejspíš ideální spojení. Známy jsou historky o vypůjčeném Rolls Royce, který skončil v hotelovém bazénu, o vyhození toalety do vzduchu, o orgiích a zálibě obnažovat se na veřejnosti. O létajících televizorech a nespočtu zcela zdemolovaných pokojů nebo automobilů nemluvě. Na druhé straně byl Moon laskavý a štědrý člověk, který byl schopen sebrat na ulici neznámého bezdomovce, nakrmit ho a napojit a předplatit mu hotel. Dobře známým byl jeho smysl pro humor. Pro všechny tyto vlastnosti jej miloval tisk, samozřejmě hlavně britský. Stal se něčím jako neblaze proslulým národním hrdinou, bohémem, nad nímž lze přivřít oči. Téměř všechno mu procházelo, neboť byl zkrátka "Měsíčňan".
Co se týče bubnů, je překvapivé, že jim Moon věnoval při všem tom ničení a zdánlivé lhostejnosti dost zájmu. Zakládal si nejen na jejich vzhledu - image byla v The Who velmi důležitá - ale pozornost a čas věnoval i zvuku a ladění. Souprav vystřídal mnoho a mnoho, žádná nemohla to zacházení vydržet dlouho. Bubny a činely se mu občas kácely i třeba uprostřed divokého breaku, s takovou vehemencí je atakoval. V úplných počátcích hrál na Ludwig, potom již stále na Premier. Výjimkou byly pouze vypůjčené soupravy na festivalech, jako například Slingerland na Monterey Pop, což je dobře patrné z filmového záznamu. Who měli zpočátku takovou spotřebu nástrojů, že občas bylo nutno nahrazovat čímkoliv, co bylo zrovna po ruce a pokud možno co nejlevněji. Premier byla pro Moona ideální firma. Relativně levná, protože anglická, (to pochopitelně později nehrálo moc roli, Moon byl pro firmu z hlediska reklamy zlatý poklad), s rychlým servisem a ochotou postavit cokoliv. Tak vznikly například známé Moonovy soupravy s exkluzivní úpravou povrchu. Nejproslulejší Moonovou a jednou z nejslavnějších v rockové historii byla souprava Pictures Of Lily s lakovanými dobovými akty z viktoriánské doby, fotografiemi Moona, loga The Who a nápisem Keith Moon.

Patent British Exploding Drummer." Výstižné. Tato souprava byla používána během turné s rockovou operou Tommy a přestože byla na zakázku a značně speciální, nebylo s ní zacházeno o nic lépe, než s ostatními. Skončila velmi typicky - vyhozena do vzduchu… Keith Moon se podílel na vývoji mechaniky a neustále přesvědčoval lidi od Premier, aby dělali odolnější a stabilnější mechaniku. Při svém brutálním ataku soupravy takovou potřeboval. První soupravy byly opatřeny držáky tomů Rogers Swiw-O-Matic. Používal hlavně soupravy z "koncertními" tom tomy, tedy pouze s vrchní blánou, potom přišly timbales, tympány a více gongů. Nakonec skončil co se bubnů týče u čísla šestnáct. Takovou gigantickou soupravu použil i ve studiu při točení Quadrophenia, často označované i přes evidentní známky začínající únavy jako jeho nejlepší práce. Malé bubny měl v oblibě v pořadí: klasický Ludwig Supraphonic, občas používal také dřevěný Gretsch a nejrůznější virbly Premier, jimiž ho firma neúnavně zásobovala. O jeho vztahu k nim vypovídá nejlépe svědectví jeho přítele Boba Henrita z Kinks. Ten měl mimo své hráčské aktivity také obchod s hudebními nástroji. Jednoho dne před ním zaparkoval Moonův Rolls Royce s kufrem plným malých bubnů. Moon vystoupil a pravil: "Milý chlapče, už je nepotřebuju. Nevzal by sis je?" Činely preferoval Zildjian, ale velice se mu líbily - a také je používal - Paiste Formula 602. To byly činely lehčí, jazzové, takže málokdy přežily více než pár koncertů. Krátce před smrtí měl údajně Keith v úmyslu změnit firmu. Měla to být Staccato a hlavním důvodem byl nejspíš neobvykle extravagantní vzhled bubnů, lépe se hodící k Moonově image.

V USA se Who začali prosazovat v roce 1967, pokračovali tam před očima užaslých diváků v destrukcích, a to i v televizních vystoupeních. V šedesátém devátém se díky Woodstocku, dalším významným akcím a desce Tommy stali jednou z nejpopulárnějších rockových kapel své doby a živě byli označováni za nejlepší. Vizuelně byl Moon nejšílenější showman a klaun, jakého kdy za bicími svět spatřil. Člověk se při jeho neustálých kouscích nestačil divit, jak při tom ještě stihnul hrát.

Čím bohatším se stával, tím víc Moon pil a laškoval s drogama. Sám přiznal, že jeden čas "udělal" denně tři lahve šampaňského spolu se dvěmi lahvemi brandy. Pomalu začala lokomotiva zpomalovat, jak jí docházela pára. Několikrát v důsledku naprostého vyčerpání zkolaboval při hře na pódiu. Po turné Quadrophenia v roce 1973 byli Entwistle a Daltrey přesvědčeni, že by Keith Moon měl být nahrazen. Nestalo se tak prý pouze z loajality k němu. Kvalita Moonovy hry se od výborné desky Who´s Next zhoršovala. Začal ztrácet kontrolu, dělal chyby a došlo to tak daleko, že ke konci nebyl téměř schopen hrát. Rozhodně ani zdaleka nepřipomínal původního Moona. Jak hrou, tak vzhledem. Ztloustl a vypadal staře, přestože mu bylo pouze třicet. Během natáčení desky Who Are You se velmi snažil hrát s původním nasazením a energií, ale až na výjimky se to nedařilo. V sedmdesátém osmém byl plný plánů na návrat se vším všudy, snažil se zhubnout a méně pít, dostat se především coby bubeník opět do formy. Vypadalo to, že nyní již skutečně nahrazen bude a sám si za svého potencionálního nástupce vybral na schůzi kapely jejího dávného přítele Kenney Jonese. Po večírku pořádaném Paulem a Lindou McCartney se předávkoval prášky, které mu měly pomoci od návyku pití. Bylo mu jedenatřicet. Druhý den byl nalezen mrtev a Kenney Jones ho později skutečně nahradil.
































(Převzato.odtud:

Paul McCartney 44. - aktuálně

25. září 2009 v 7:50 | Alice B. |  Macca

Paul a Nancy




































na zápase Yankees

(převzato od Alice S.)


***


Vloni při předávání doktorátu na univerzitě v Yale, USA

Další.fotky z této události:

Opět modelky

25. září 2009 v 7:41 | Alice B. |  retro a sixties

Tři italské herečky - Řím


zajímavá.móda
MM?


BB???

Slzy Matky Země - Norsko

25. září 2009 v 7:32 | Alice B. |  co nejde zařadit jinam

Tuto tvář vytvořil tající ledovec...

Beatles - fotky 13.

25. září 2009 v 1:33 | Alice B. |  Beatles
na prknech divadla


Tady si ale podle mě moc podobní nejsou...



(převzato od Alice S.)

Fake nebo skutečnost???

25. září 2009 v 0:38 | Alice B. |  zajímavosti a drby

Prý opravdu skutečnost a bylo to takhle:

V roce 1971 absolvoval Karel Gott pětašedesát koncertů mimo ČSSR. Účinkoval na festivalech v Caracasu a Bělehradu, u Polydoru vydal společné album s populárním rakouským zpěvákem a hercem Peterem Alexanderem. Během půlročního pobytu v SRN spolu s bratry Štaidlovými a Felixem Slováčkem zvažoval emigraci, ale nakonec se vrátil. Nicméně si neodpustil výlet do londýnské kanceláře společnosti Apple, kde se sešel s Johnem Lennonem. Kytaristu, zpěváka a skladatele legendární liverpoolské skupiny Beatles, která se nedlouho předtím rozpadla, doprovázela - jak jinak - jeho manželka Yoko Ono. "Ptal jsem se, jaké by měl podmínky k našemu společnému koncertu v Praze," vzpomíná interpret písně Adresát neznámý (coververze hitu Lennona a McCartneyho From Me To You) na vzácné setkání v knižním rozhovoru s Rostislavem Sarvašem. "Říkal mi, že už má tolik peněz, že by se nikdy nemohl dopočítat, protože během takového sčítání by mu mezitím každou minutu nabíhaly tantiémy z celého světa, a proto se rozhodl, že do konce své kariéry bude dělat jenom dobročinnou činnost, takže abych si rozmyslel, komu by se měl výtěžek koncertu v Praze věnovat. Pochopitelně měl podmínku, aby se o tom média zmínila. Můj manažer František Spurný, nadšen touto myšlenkou, běžel na oddělení kultury ÚV a navrhl tam, že by se výtěžek měl věnovat vesničce SOS. Doslova ho hnali ze schodů dolů a volali za ním: Vy jste se zbláznili?! Už vidíme, jak by buržoazní tisk psal, že české chudé děti potřebují peníze od anglického pop-zpěváka. Z koncertu tedy sešlo a půl roku později Gusta Fučíková vesničku SOS nechala pro jistotu zrušit."

(zdroj: google)



Paul McCartney 43.

24. září 2009 v 21:06 | Alice B. |  Macca

Náhradní oči?



(převzato od Alice S.)